Koordinační výbor řešil, jak funguje DPH při nepeněžitých vkladech: zda je nabyvatel jen ručitel, nebo plnohodnotný „dlužník“, kdo má daň přiznat a zaplatit, a jak se to promítá do účetnictví a daně z příjmů.
U nepeněžitých vkladů je DPH společným závazkem vkladatele i nabyvatele, ale přiznává ji jen vkladatel a úhrada nabyvatelem není jeho „vlastní daň“, nýbrž plnění za společný dluh.
Právní otázka
Je „společná a nerozdílná odpovědnost“ u § 13 odst. 4 písm. f) ZDPH totéž co ručení? Kdo je dlužníkem, kdo přiznává daň a jak se má účtovat úhrada DPH?
Stanovisko GFŘ
- Společná odpovědnost a ručení jsou odlišné instituty, ale v rámci ZDPH nejde o „dvojí primární dlužnictví“ v plném rozsahu (část k úvodu).
- Přiznání daně: vždy vkladatel (§ 108 ZDPH).
- Úhrada daně nabyvatelem: nabyvatel neplatí „svou daň“, ale hradí daň vkladatele na jeho osobní daňový účet; jde o platební rovinu sdílené odpovědnosti (výhrada k bodu 1.1.).
- Účetnictví:
- Varianta, kdy DPH platí vkladatel – akceptována.
- Varianta, kdy platí nabyvatel – nutno zachytit závazek/pohledávku tak, aby bylo zřejmé, že daň přiznal vkladatel.
- Ručení: vždy vzniká regresní pohledávka; pokud ji ručitel neuplatní, nejde o daňově uznatelný náklad.
- Daň z příjmů: DPH z titulu ručení nelze automaticky považovat za daňově uznatelný náklad; jde primárně o rozvahové operace.
Rozhodnutí vymezuje prakticky zásadní rozdíl:
- u vkladů nejde o klasické ručení,
- ale současně nabyvatel není plnohodnotným „druhým poplatníkem“, jak tvrdil předkladatel.
Tím koriguje častou praxi, kdy se DPH „přepisuje“ na nabyvatele.
GFŘ fakticky odmítlo civilistický výklad „společného dluhu“ jako dvou rovnocenných dlužníků. V daňovém právu se i „společná odpovědnost“ redukuje hlavně na platební zajištění daně vkladatele.
