Příspěvek řeší, jakou daňovou hodnotu mají u nabyvatele zásoby, drobný hmotný majetek a účetní nehmotný majetek nabyté vkladem nebo vyčleněním; předkladatel prosazoval širší možnost daňového uplatnění při ocenění majetku nižší hodnotou, zatímco GFŘ většinu těchto závěrů odmítlo a potvrdilo, že zákon slouží pouze k omezení daňových nákladů, nikoliv k vytvoření nových odčitatelných položek.
Úvod do tématu
Příspěvek navazuje na předchozí KOOV č. 573 a řeší majetkové položky, které tehdy zůstaly stranou – zejména zásoby, hmotný majetek neodpisovaný podle ZDP a účetní nehmotný majetek.
Praktický problém vzniká při vkladech majetku do obchodních korporací, svěřenských fondů nebo rodinných fundací. Zákon v některých situacích omezuje daňovou uznatelnost nákladů u nabyvatele (§ 24 odst. 11 a § 24 odst. 2 písm. v) ZDP), ale není vždy zřejmé, jak tato omezení fungují při přecenění majetku, opakovaných vkladech nebo při převodech od fyzických osob.
Právní otázka
Jak určit daňově uznatelné náklady u nabyvatele majetku získaného vkladem nebo vyčleněním, zejména:
- zda lze uplatnit rozdíl mezi vyšší hodnotou u převodce a nižším oceněním u nabyvatele,
- jak postupovat u fyzických osob vedoucích daňovou evidenci,
- zda se omezení vztahují i na opakované vklady,
- a zda lze odpisovat účetní nehmotný majetek vložený nepodnikající fyzickou osobou.
Stanovisko GFŘ
GFŘ ve většině bodů potvrdilo základní princip daňové kontinuity: nabyvatel nesmí daňově uplatnit více, než kolik představovala relevantní hodnota majetku u převodce.
Souhlasilo zejména s tím, že:
- u zásob se použije limitace podle § 24 odst. 11 ZDP i při opakovaných vkladech,
- u drobného hmotného majetku a účetního nehmotného majetku jsou účetní odpisy daňově uznatelné jen do výše zůstatkové ceny u převodce,
- tato omezení platí i tehdy, pokud převodcem byla fyzická osoba vedoucí daňovou evidenci,
- u účetního nehmotného majetku vloženého fyzickou osobou mimo obchodní majetek nejsou účetní odpisy daňově uznatelné vůbec.
Naopak GFŘ opakovaně odmítlo klíčovou tezi předkladatelů, že pokud je majetek při vkladu oceněn nižší částkou než u převodce, mohl by vzniklý rozdíl snižovat základ daně. Podle GFŘ ZDP žádné ustanovení umožňující takový odpočet neobsahuje.
Předkladatelé argumentovali, že pokud zákon brání využití vyššího ocenění, měl by naopak umožnit daňově zohlednit nižší ocenění. GFŘ však jednoznačně potvrdilo, že příslušná ustanovení fungují pouze jako strop daňových nákladů, nikoliv jako mechanismus pro vznik nových daňových odpočtů.
Současně GFŘ poskytlo důležitý výklad pojmu „zůstatková cena“ u fyzických osob vedoucích daňovou evidenci. I když účetní zůstatková cena formálně neexistuje, je třeba ji dopočítat jako pořizovací cenu sníženou o již uplatněné výdaje.
