Žalobkyně získala od své dcery stavební pozemky darem. Protože šlo o převod mezi osobami v přímé příbuzenské linii, byl příjem z darování osvobozen od daně podle § 10 odst. 3 písm. c) bodu 1 zákona o daních z příjmů. Krátce po darování pozemky prodala za 30 milionů Kč. V daňovém přiznání uplatnila jako výdaj částku 32,95 milionu Kč odpovídající ceně obvyklé stanovené znaleckým posudkem.
Správce daně však vycházel z § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů, podle něhož se u bezúplatně nabytého majetku použije cena určená podle zákona o oceňování majetku. U stavebních pozemků proto aplikoval § 10 odst. 1 zákona o oceňování majetku a stanovil tzv. cenu zjištěnou ve výši přibližně 5,24 milionu Kč. Na základě toho doměřil žalobkyni daň přesahující 5,5 milionu Kč.
Při stanovení výdaje podle § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů nelze u bezúplatně nabytých stavebních pozemků vycházet z ceny obvyklé, pokud zákon o oceňování majetku pro daný typ majetku stanoví zvláštní způsob ocenění. U stavebních pozemků je rozhodná cena zjištěná podle § 10 odst. 1 zákona o oceňování majetku, přičemž cena obvyklá podle § 2 odst. 1 téhož zákona má pouze subsidiární význam. Výrazný rozdíl mezi cenou zjištěnou a cenou obvyklou nepředstavuje sám o sobě důvod pro prolomení zákonné úpravy ani nezakládá rozpor s ústavními principy daňového práva.
Právní otázka
Má být při stanovení výdaje podle § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů u následného prodeje bezúplatně nabytého stavebního pozemku použita cena obvyklá podle § 2 odst. 1 zákona o oceňování majetku, nebo cena zjištěná podle § 10 odst. 1 tohoto zákona?
A je ústavně přípustné, aby daňový subjekt nemohl jako výdaj uplatnit skutečnou tržní hodnotu darované nemovitosti?
Co soud řekl
Nejvyšší správní soud vyšel z § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů, podle něhož je u bezúplatně nabytého majetku výdajem cena určená podle zákona o oceňování majetku ke dni nabytí.
Klíčovým bodem sporu bylo, jaký druh ceny má být použit. Soud zdůraznil, že podle § 2 odst. 1 zákona o oceňování majetku se cena obvyklá použije pouze tehdy, pokud zákon nestanoví jiný způsob ocenění. U stavebních pozemků však zvláštní způsob ocenění výslovně stanoví § 10 odst. 1 zákona o oceňování majetku. Proto má cena zjištěná přednost a cena obvyklá nastupuje jen subsidiárně.
Soud odmítl argument žalobkyně, že obecný odkaz v § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů umožňuje výběr mezi různými metodami ocenění. Zákon o oceňování majetku podle soudu obsahuje vlastní systém pravidel, který musí být respektován. Pokud pro určitý druh majetku stanoví speciální způsob ocenění, nelze jej obejít použitím ceny obvyklé.
Nejvyšší správní soud podrobně rozebral také § 10 odst. 1 zákona o oceňování majetku. Zdůraznil, že toto ustanovení umožňuje použít jiný způsob ocenění pouze tehdy, pokud jej předpokládá prováděcí vyhláška č. 441/2013 Sb. Ta však pro stavební pozemky žádný přechod na cenu obvyklou neumožňuje.
K námitce protiústavnosti soud uvedl, že daňové zákony podléhají pouze omezenému ústavnímu přezkumu. Odkázal na čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. rdousícího efektu. Ten zde neshledal, protože žalobkyni nebyl majetek fakticky odňat a daň nepředstavovala likvidační zásah.
Soud rovněž odmítl argument založený na zásadě in dubio mitius. Ta se použije pouze tehdy, existují-li skutečně dva rozumné výklady právní normy. V této věci podle soudu žádná relevantní interpretační pochybnost nevznikla, protože právní úprava jednoznačně směřuje k použití ceny zjištěné.
Pokud jde o tvrzení, že byla zdaněna „fiktivní hodnota“, soud zdůraznil rozdíl mezi příjmem a majetkovým přírůstkem. Příjmem podle § 10 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o daních z příjmů byla celá kupní cena 30 milionů Kč, kterou žalobkyně skutečně obdržela. Skutečnost, že pozemky měly obdobnou hodnotu již při darování, nemění nic na tom, že následný prodej představoval samostatnou zdanitelnou právní skutečnost.
Zásadní význam měl také argument, že žalobkyně sama na pořízení pozemků nevynaložila žádné vlastní prostředky. Na rozdíl od osoby, která nemovitost koupila a může si pořizovací cenu uplatnit jako výdaj, získala pozemky bezúplatně. Zákonodárce proto mohl legitimně stanovit zvláštní režim podle § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů a omezit výdaj pouze na cenu zjištěnou.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že správce daně i krajský soud postupovali správně, když výdaj stanovili podle ceny zjištěné ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o oceňování majetku, a kasační stížnost zamítl.
