Stručné shrnutí
Společnost provozující skladovací služby neuspěla s napadením zvýšeného místního koeficientu daně z nemovitých věcí, který město Cheb stanovilo pro průmyslovou zónu. Nejvyšší správní soud potvrdil, že obec může důvody územního rozlišení doplnit i v soudním řízení. Vyšší koeficient není sankcí za individuální dopady konkrétní nemovitosti, ale nástrojem k zohlednění zátěže lokality jako celku.
O co šlo
Žalobkyně vlastnila nemovitosti v chebské průmyslové zóně, pro niž obecně závazná vyhláška č. 7/2023 určila místní koeficient 3,0. Správce daně jí proto vyměřil daň z nemovitých věcí ve výši 323 592 Kč. Společnost namítala zejména to, že obec a krajský soud nepřípustně doplnily důvody vyhlášky až dodatečně a že zvýšenému koeficientu nepodléhají jiné, podle ní srovnatelné logistické společnosti.
NSS potvrdil, že obec nemusí důvody rozlišovacích kritérií vyjádřit přímo ve vyhlášce ani v jejích doprovodných materiálech. Pokud důvody neplynou již z povahy věci, může je obec racionálně a neutrálně předestřít a obhájit až v soudním řízení. Soud výslovně odmítl rozlišování mezi přípustným dodatečným vysvětlením a nepřípustným dodatečným vytvořením důvodů, které prosazovala žalobkyně. [16–17]
Za objektivní a racionální kritérium soud považoval průmyslový charakter lokality a její zvýšené dopravní, infrastrukturní, bezpečnostní a fiskální zatížení. Správní soudy přitom nemají přezkoumávat, zda obec zvolila ekonomicky nejlepší či nejpřesnější územní vymezení; zasahují až proti svévoli nebo rozporu s ústavními principy. [20–21]
Srovnatelnost nelze založit pouze stejným předmětem podnikání, užíváním stejných komunikací nebo individuální mírou externalit. Rozhoduje, zda se nemovitosti nacházejí ve srovnatelné lokalitě podle kritéria, na němž obec rozdílné zdanění založila. Označené podniky ležely v jiné části města, a nebyly proto s nemovitostmi žalobkyně srovnatelné. [22]
Praktický dopad
Vlastník nemovitosti v průmyslové zóně nemůže účinně argumentovat jen tím, že jeho vlastní provoz vytváří menší zátěž než jiné podniky. Pro obranu proti místnímu koeficientu je nutné napadat samotné územní kritérium, prokázat jeho neracionálnost či nerovné použití na skutečně srovnatelné nemovitosti. Obce by přesto měly kritéria zaznamenat již při přijetí vyhlášky: dodatečné obhájení je možné, nikoli však prakticky bezrizikové.
Zajímavost / podnětná myšlenka
Rozhodnutí navazuje na předchozí přezkum téže chebské vyhlášky a nepřináší zásadně novou doktrínu. Prakticky však názorně potvrzuje, že místní koeficient má územní, nikoli individualizovanou povahu: zohledňuje kumulovanou zátěž zóny, ne „vinu“ jednotlivého vlastníka. [11, 23]
Tvrzení soudu
Obec může racionální a neutrální důvody územního rozlišení předložit a obhájit až v soudním řízení; zákonnost vyhlášky tím sama o sobě není dotčena. [16–17]
Pro rozdílné zdanění je rozhodná srovnatelnost nemovitostí podle kritéria vyhlášky, nikoli obdobnost podnikání jejich vlastníků. [22]
Vyšší koeficient daně z nemovitých věcí není sankcí za externality konkrétní nemovitosti. [23]
Obec smí vyšším koeficientem zohlednit charakter části území a kumulovanou zátěž průmyslové zóny. [21, 23]
Správní soud nehodnotí, zda obec zvolila optimální výši koeficientu nebo nejpřesnější hranice zóny. [20]
Při tvorbě rešerše a komentáře byla částečně využita umělá inteligence. Smyslem rešerše je vystihnout podstatu problému a zjednodušit tak práci s judikáty. Uvedené závěry a tvrzení vyjadřují jen názor provozovatele stránek a nejsou radou ani doporučením jak v obdobných případech postupovat. Před využitím v konkrétních situacích si důkladně zanalyzujte originální text rozhodnutí či si vyžádejte radu profesionála.