Nárok na mimořádnou úhradu zdravotní péče je osobní a nepřechází na dědice – ledaže už byl pravomocně přiznán.
Pojištěnec žádal VZP o mimořádnou úhradu léčivého přípravku (160 balení). Část (9 balení) mu byla schválena, zbytek nikoli. Proti zamítavým výrokům se bránil, ale v průběhu řízení zemřel. Pojišťovna řízení zastavila. Městský soud naopak požadoval pokračování s dědičkou. NSS rozhodnutí zrušil.
Právní otázka
Lze po smrti pojištěnce pokračovat v řízení o mimořádné úhradě zdravotní péče s jeho právními nástupci?
Co soud řekl
- Nárok dle § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění je primárně osobní, vázaný na zdravotní stav konkrétního pojištěnce ([12]).
- Obecně proto nepřechází na dědice a řízení se po smrti zastaví ([13], [17]).
- Výjimka: pokud bylo žádosti vyhověno, mění se nárok na majetkový, který již přechází ([13]).
- Samotná skutečnost, že o žádosti bylo za života částečně rozhodováno, nestačí – rozhodující je, zda bylo kladně rozhodnuto o konkrétní části nároku ([15]).
- V této věci nebylo o většině (142 balení) rozhodnuto kladně, proto nárok nepřešel a žaloba dědičky byla nepřípustná ([16]–[17]).
Rozsudek přesně vymezuje hranici mezi osobním a majetkovým nárokem ve zdravotním pojištění.
Opravuje častý omyl, že „rozběhnuté“ řízení lze po smrti automaticky dokončit s dědici.
- Dědici nemohou pokračovat v řízeních o úhradě léčby, pokud nebyla přiznána.
- Klíčové je načasování: pouze přiznané plnění se „promění“ v majetkový nárok.
- U zpětných úhrad nebo sporů o rozsah plnění je nutné počítat s rizikem, že smrt žadatele řízení „ukončí“.
- Poskytovatelé i pacienti by měli řešit úhrady co nejdříve – z procesního hlediska to může být rozhodující.
NSS potvrzuje ostré rozdělení: právo na zdravotní péči chrání konkrétní osobu, nikoli její majetek. „Zdědit“ lze až výsledek, ne samotný boj o něj.