Společnost IVREL INVEST s. r. o. brojila proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Poté, co krajský soud nařídil jednání, požádala žalobkyně o jeho odročení z důvodu kolize s jiným soudním jednáním. Soud žádosti vyhověl, avšak místo odložení jednání na pozdější termín jej přesunul na den před původně stanoveným datem. O této změně byla žalobkyně vyrozuměna pouze krátce před jednáním a jednání se nezúčastnila.
Krajský soud následně žalobu zamítl. Žalobkyně podala kasační stížnost, v níž namítala zejména porušení svého práva na dostatečný čas k přípravě na jednání.
Rozsudek posiluje procesní práva účastníků soudního řízení a zdůrazňuje význam práva na řádnou přípravu na jednání. Nejvyšší správní soud jasně vyložil, že zákonná minimální lhůta k přípravě nemůže být obcházena tím, že soud jednostranně změní termín jednání krátce před jeho konáním. Rozhodnutí současně potvrzuje, že tato procesní garance se uplatní i při odročení jednání, nikoli pouze při jeho prvotním nařízení.
Právní otázka
Nejvyšší správní soud řešil otázku, zda se minimální desetidenní lhůta k přípravě na jednání podle § 49 odst. 1 soudního řádu správního vztahuje také na situaci, kdy je jednání před jeho zahájením odročeno na jiný termín.
Současně posuzoval, zda lze za dostatečné považovat vyrozumění účastníka o novém termínu jednání pouze několik dnů před jeho konáním.
Co soud řekl
Nejvyšší správní soud navázal na svou předchozí judikaturu a zdůraznil, že pravidlo obsažené v § 49 odst. 1 soudního řádu správního se uplatní nejen při prvním nařízení jednání, ale i tehdy, když je jednání před jeho zahájením odročeno.
Podle soudu neexistuje žádný rozumný důvod, proč by účastník řízení měl mít při odročeném jednání méně času na přípravu než při jednání původně nařízeném. Pokud soud stanoví nový termín jednání, musí účastníkům opět poskytnout přiměřený čas k přípravě, který činí nejméně deset dnů, ledaže by s kratší lhůtou výslovně souhlasili.
V projednávané věci byla žalobkyně o novém termínu vyrozuměna takovým způsobem, že mezi doručením oznámení a samotným jednáním měl uplynout pouze jeden celý den. Takový postup podle Nejvyššího správního soudu zjevně neodpovídal požadavkům § 49 odst. 1 soudního řádu správního.
Soud rovněž uvedl, že žalobkyni nemůže být přičítáno k tíži, že oznámení bylo doručeno fikcí. Povinností soudu bylo nastavit termín jednání tak, aby byla zákonná lhůta zachována bez ohledu na způsob doručování.
Naopak Nejvyšší správní soud odmítl další námitky stěžovatelky. Nepřisvědčil tvrzení, že vyloučení části žaloby k samostatnému projednání mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Stejně tak neshledal pochybení v tom, že daňové věci projednával jediný specializovaný senát krajského soudu. Za nedůvodnou označil i námitku týkající se nemožnosti vznést námitku podjatosti, protože stěžovatelka byla o složení senátu informována již dříve.
Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
