Nejvyšší správní soud potvrdil, že i po konkludentním vyměření DPH může správce daně doměřit daň, pokud se následně objeví relevantní právní poznatek – typicky změna judikatury v jiné věci téhož daňového subjektu.
Společnost COME vending s. r. o. podala dodatečná přiznání k DPH za rok 2019 poté, co v jiné své věci týkající se let 2012 došlo ke změně soudního posouzení (spor o DPH u projektů „Ovoce a zelenina do škol“ a „Mléko do škol“).
Správce daně však reagoval tak, že využil § 145 odst. 2 daňového řádu a vyzval ji k úpravě, následně doměřil daň. Společnost tvrdila, že šlo jen o změnu právního názoru v jiné věci, která nemůže zpětně „otevírat“ již skončená zdaňovací období.
Právní otázka
- Může být změna právního názoru v jiném řízení kvalifikovaným důvodem pro postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu?
- Jakou váhu má konkludentní vyměření daně – vytváří překážku pro následné doměření?
- Je nutné, aby správce daně měl nové skutkové zjištění, nebo postačí i právní poznatek?
Co soud řekl
(a) Změna právního názoru může být „kvalifikovanou indicií“
NSS potvrdil, že § 145 odst. 2 daňového řádu není omezen jen na nové skutkové okolnosti. Může zahrnovat i právní poznatky, včetně výsledků soudního přezkumu v jiné věci téhož subjektu ([33], [26]–[28]).
(b) Rozsudek není „důkaz“, ale právní informace
Soud zdůraznil, že judikatura není důkazem skutkového stavu, ale nositelem právního názoru, který může být impulsem pro doměření daně ([26]).
(c) Konkludentní vyměření nevytváří legitimní očekávání
Pokud byla daň stanovena konkludentně (bez faktického přezkumu správce daně), nevzniká daňovému subjektu legitimní očekávání neměnnosti ([36]–[38]).
(d) Dodatečné doměření není překážkou „pravomocného konce“
Daňové řízení je otevřené v rámci lhůty pro stanovení daně; překážka rei iudicatae se neuplatní ([28]).
(e) § 141 vs. § 145 daňového řádu
Dodatečné přiznání může být založeno nejen na skutkových, ale i právních důvodech – tedy i na změně výkladu práva ([31]–[33]).
Rozhodnutí potvrzuje široký výklad § 145 odst. 2 daňového řádu:
- správce daně může reagovat i na čistě právní změnu,
- i když nevznikly nové skutkové okolnosti,
- a i když původní daň byla stanovena „automaticky“ (konkludentně).
Zároveň NSS poměrně silně omezuje argument legitimního očekávání u konkludentních platebních výměrů.
Pro praxi (zejména DPH a složitější modely dodávek) to znamená:
- „Uzavřená“ daňová období nejsou pevně uzavřená, pokud běží lhůta pro stanovení daně.
- Změna judikatury v jedné věci stejného subjektu může zpětně ovlivnit jiná období.
- Konkludentní vyměření nelze brát jako garanci stability.
- Daňové plánování musí počítat s rizikem následné revize i bez nových důkazů.
Soud fakticky posouvá hranici mezi „skutečností“ a „právním názorem“:
i když daňový řád tradičně pracuje s pojmy skutkových okolností, NSS připouští, že čistě právní vývoj (judikatura) může fungovat jako spouštěč doměření daně.
To oslabuje argument „žádná nová fakta = žádné doměření“.
Konkludentní DPH lze doměřit i po změně judikatury
NSS: Konkludentní vyměření DPH nebrání doměření při změně právního názoru
NSS potvrdil, že změna judikatury může být důvodem pro doměření DPH i u konkludentně vyměřené daně v rámci lhůty.



