NSS potvrdil, že i u paušalizovaných cestovních náhrad musí zaměstnavatel prokázat nejen způsob výpočtu paušálu, ale i to, že zaměstnanci skutečně vykonávali pracovní cesty.
Agentura práce vyplácela zaměstnancům vedle mzdy paušální cestovní náhrady podle § 182 zákoníku práce a považovala je za nezdanitelný příjem podle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP. Finanční správa však dospěla k závěru, že firma neprokázala ani způsob stanovení paušálu, ani samotné uskutečnění pracovních cest. Část vyplacených „náhrad“ proto doměřila jako zdanitelnou mzdu.
Spor se fakticky netýkal jen techniky paušalizace, ale otázky, kde končí legitimní cestovní náhrady a kde začíná daňově zvýhodněné vyplácení části mzdy.
Právní otázka
Musí zaměstnavatel při paušalizovaných cestovních náhradách prokazovat pouze konstrukci paušálu, nebo i faktické uskutečnění pracovních cest?
Co soud řekl
NSS potvrdil, že paušalizace podle § 182 zákoníku práce nezbavuje zaměstnavatele povinnosti prokázat existenci pracovních cest. Paušál pouze zjednodušuje administraci výpočtu náhrad, nikoliv samotný právní základ jejich poskytování ([25], [35]).
Soud zdůraznil dvě samostatné podmínky:
- zaměstnavatel musí doložit, jak byl paušál vypočten a z jakých průměrných podmínek vycházel ([25], [33], [34]),
- zároveň musí být prokázáno, že zaměstnanci skutečně byli vysíláni na pracovní cesty ([27], [35]).
Firma podle NSS neunesla důkazní břemeno ani v jedné z těchto rovin. Nepředložila přesvědčivou metodiku výpočtu paušálu a předložené podklady si odporovaly ([30], [34]). Současně vznikly vážné pochybnosti, zda zaměstnanci vůbec cestovali z Ostravy do míst výkonu práce, když řada z nich měla bydliště právě v těchto lokalitách ([31], [40]).
NSS také odmítl argument, že správce daně měl sám zkoumat „skutečné“ bydliště zaměstnanců. Pokud zaměstnavatel ve svých podkladech uvedl určitou adresu jako bydliště, správce daně z ní mohl vycházet ([41], [42]).
Rozsudek je důležitý hlavně pro agentury práce a firmy používající paušální cestovní náhrady jako standardní součást odměňování.
NSS velmi jasně říká, že paušál nesmí fungovat jako mechanismus pro „oddanění“ části mzdy. Pokud zaměstnavatel neumí doložit logiku výpočtu ani realitu pracovních cest, správce daně může celé plnění překvalifikovat na zdanitelný příjem.
Rozhodnutí navazuje na předchozí judikaturu NSS ve věcech skupiny Manuvia a potvrzuje vznikající stabilní judikatorní linii ([19]).
Firmy používající paušální cestovní náhrady by měly mít:
- písemně zdokumentovanou metodiku výpočtu paušálu,
- evidenci pracovních cest,
- vazbu mezi místem výkonu práce, bydlištěm zaměstnance a vznikem cestovních výdajů,
- konzistentní interní dokumentaci.
Samotná existence vnitřní směrnice nestačí. Pokud paušál neodpovídá realitě nebo působí jako fixní nezdaněný příplatek ke mzdě, riziko doměrku je vysoké.
Prakticky nejzajímavější je důraz NSS na „logiku“ pracovních cest. Soud opakovaně upozorňuje, že je nevěrohodné tvrdit pracovní cestu z Ostravy do Jihlavy u zaměstnance, který v Jihlavě bydlí a pracuje tam každý den ([31], [40]).
Rozhodnutí tak ukazuje, že daňové posouzení nebude stát jen na formálních dokumentech, ale i na ekonomické a faktické uvěřitelnosti celého modelu.
Když paušální cestovné neobstojí před finančákem
NSS: Paušální cestovní náhrady musí odpovídat skutečným pracovním cestám
NSS potvrdil, že paušální cestovní náhrady nelze používat jako nezdaněnou část mzdy bez prokázání pracovních cest.
