Finanční úřad vyměřil žalobkyni darovací daň ve výši téměř šesti milionů korun z částky 30 milionů Kč, kterou v roce 2011 obdržela od jiné osoby. Žalobkyně tvrdila, že právo daň vyměřit již prekludovalo a že navíc splňovala podmínky pro osvobození od daně, protože s dárkyní žila ve společné domácnosti. Současně se v minulosti vedl civilní spor o to, zda poskytnuté peněžní prostředky představovaly dar, nebo půjčku.
Nejvyšší správní soud se zabýval především otázkou, zda občanskoprávní řízení o povaze poskytnutých peněz způsobilo stavení lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu. Dále posuzoval, zda žalobkyně prokázala existenci společné domácnosti s dárkyní, a mohla tak využít zákonné osvobození od darovací daně. Kasační stížnost nakonec zamítl.
Rozsudek významně upřesňuje výklad § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu a vymezuje podmínky, za nichž soudní řízení staví běh prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Nejvyšší správní soud zdůraznil potřebu nalézt rovnováhu mezi právní jistotou daňových subjektů a požadavkem na správné a spravedlivé stanovení daně. Rozhodnutí je důležité také pro posuzování darovacích vztahů mezi fyzickými osobami, neboť potvrzuje, že samotné soužití ve stejném objektu ještě neznamená existenci společné domácnosti zakládající nárok na daňové osvobození.
Právní otázka
Hlavní právní otázkou bylo, jak vykládat § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu upravující stavení lhůty pro stanovení daně po dobu řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která je nezbytná pro správné stanovení daně.
Soud současně řešil, zda civilní spor o to, zda šlo o dar nebo půjčku, představoval takovou otázku, jejíž projednávání bránilo správci daně v řádném stanovení daně, a zda žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně existence společné domácnosti s dárkyní.
Co soud řekl
Nejvyšší správní soud potvrdil, že řízení před civilním soudem může za určitých okolností způsobit stavení lhůty pro stanovení daně. Zdůraznil, že § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu nelze vykládat ani příliš úzce, ani bezbřeze široce. Rozhodující je, zda soudní řízení řeší otázku, která je skutečně nezbytná pro správné stanovení daně a jejíž výsledek může mít přímý dopad na daňovou povinnost.
V projednávané věci civilní soud posuzoval, zda převod 30 milionů Kč představoval dar, nebo půjčku. Právě tato otázka byla podle Nejvyššího správního soudu zásadní pro určení, zda vůbec vznikla povinnost přiznat a zaplatit darovací daň. Po dobu probíhajícího civilního sporu proto lhůta pro stanovení daně neběžela. Námitka prekluze tak nebyla důvodná.
Soud se dále zabýval tvrzením žalobkyně, že s dárkyní žila ve společné domácnosti. Připomněl ustálenou judikaturu, podle níž společná domácnost předpokládá trvalé soužití a společné uhrazování nákladů na potřeby jejích členů. Nestačí pouze bydlení ve stejné budově nebo přátelský vztah mezi osobami. Z provedených důkazů podle soudu vyplynulo, že žalobkyně a dárkyně sice určitou dobu pobývaly ve stejném objektu, avšak každá využívala vlastní prostor a nebylo prokázáno společné hospodaření ani úmysl trvale sdílet jednu domácnost. Navíc dárkyně objekt opustila několik měsíců před poskytnutím daru. Podmínky pro osvobození od daně proto splněny nebyly.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že správní orgány i krajský soud posoudily věc správně, a kasační stížnost zamítl.