Stručné shrnutí
Nejvyšší správní soud řešil, zda jsou rozhodnutí o námitkách proti předepsání úroku podle § 254 daňového řádu nepřezkoumatelná jen proto, že správce daně výslovně nevysvětlil dodržení šestileté lhůty pro placení daně. Nejsou. Správce daně i soud musí prekluzi zkoumat z úřední povinnosti, avšak není nutné ji v odůvodnění výslovně rozebírat, jestliže dospějí k závěru, že lhůta neuplynula. Krajský soud proto musí sám určit počátek a běh lhůty a věcně posoudit, zda byla zachována.
O co šlo
Společnosti byly po zrušení dodatečných platebních výměrů vyplaceny úroky z nesprávně stanovené daně v celkové výši přes 2,6 mil. Kč. Později však kasační rozsudek vedl k „obživnutí“ změnového rozhodnutí OFŘ z roku 2019; právní titul pro vyplacené úroky tím odpadl. Správce daně proto předepsal úrok ve výši 0 Kč a na osobním daňovém účtu evidoval nedoplatek odpovídající dříve vyplaceným částkám.
NSS potvrdil, že při obživnutí dříve zrušeného rozhodnutí je daň stanovena již dnem právní moci tohoto obživlého rozhodnutí, zde 14. 2. 2019. Nešlo tedy o nové stanovení daně po objektivní desetileté lhůtě podle § 148 odst. 5 daňového řádu. [15]
Úrok podle § 254 daňového řádu je příslušenstvím daně. Správce daně proto může již vyplacený úrok fakticky zrušit a požadovat jej zpět jen ve lhůtě pro placení daně podle § 160 daňového řádu; tato lhůta činí šest let. [16] Krajský soud správně vyšel z toho, že jde o prekluzivní lhůtu, k jejímuž uplynutí se přihlíží z úřední povinnosti. [17]
Chybně však napadená rozhodnutí zrušil pouze pro absenci výslovné úvahy správce daně o běhu této lhůty. Z evidence nedoplatku a z vypořádání námitek lze dovodit, že správce daně lhůtu za neuplynulou považoval. Pokud krajský soud dospívá k opačnému závěru, musí sám běh lhůty konkrétně vyložit a odůvodnit, proč byla prekluze dána. [17–18]
Praktický dopad
Správce daně nemusí do každého rozhodnutí o námitce vkládat samostatný výklad všech prekluzivních lhůt. Musí je ale skutečně respektovat. Daňový subjekt, který namítá opožděné zpětné odebrání vyplaceného úroku, by měl přesně rozlišit lhůtu pro stanovení daně (§ 148) a lhůtu pro její placení (§ 160) a u každého období určit rozhodné datum splatnosti i případné úkony ovlivňující běh lhůty.
Zajímavost / podnětná myšlenka
Rozsudek nepřináší závěr, že nedoplatek existuje oprávněně. Vyjasňuje procesní standard: mlčení správce daně o prekluzi samo o sobě není vadou odůvodnění; soud musí otázku prekluze rozhodnout věcně.
Tvrzení soudu
Úrok z nesprávně stanovené daně je příslušenstvím daně a jeho vrácení správci daně podléhá lhůtě pro placení daně. [16]
Obživnutí zrušeného rozhodnutí o stanovení daně pouze obnovuje jeho účinky; daň je stanovena již dnem právní moci obživlého rozhodnutí. [15]
Lhůta pro placení daně podle § 160 daňového řádu je prekluzivní a její uplynutí musí správce daně i soud zohlednit z úřední povinnosti. [17]
Povinnost zkoumat prekluzi z úřední povinnosti neznamená povinnost výslovně odůvodnit, proč k prekluzi nedošlo. [17]
Rozhodnutí nelze zrušit pro nepřezkoumatelnost jen proto, že neobsahuje explicitní úvahu o zachování lhůty pro placení daně ze strany správce daně; soud musí případnou prekluzi sám konkrétně posoudit. [17–18]
Při tvorbě rešerše a komentáře byla částečně využita umělá inteligence. Smyslem rešerše je vystihnout podstatu problému a zjednodušit tak práci s judikáty. Uvedené závěry a tvrzení vyjadřují jen názor provozovatele stránek a nejsou radou ani doporučením jak v obdobných případech postupovat. Před využitím v konkrétních situacích si důkladně zanalyzujte originální text rozhodnutí či si vyžádejte radu profesionála.
