NSS potvrdil, že paušalizace cestovních náhrad nezbavuje zaměstnavatele povinnosti prokázat, jak byl paušál vypočten a že zaměstnanci skutečně vykonávali pracovní cesty.
Agentura práce vyplácela zaměstnancům přiděleným k uživatelům paušální cestovní náhrady podle § 182 zákoníku práce a považovala je za nezdanitelný příjem podle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP. Finanční správa však dospěla k závěru, že firma neprokázala ani způsob výpočtu paušálu, ani to, že zaměstnanci skutečně cestovali v režimu pracovních cest. Část vyplácených „náhrad“ proto doměřila jako zdanitelnou mzdu.
Klíčovým problémem bylo, že zaměstnavatel nedoložil konkrétní logiku paušalizace a u části zaměstnanců navíc vycházelo, že bydleli přímo v místě výkonu práce nebo v jeho blízkosti. NSS považoval za nevěrohodné tvrzení, že tito lidé pravidelně cestovali nejprve do Ostravy a následně zpět do místa výkonu práce jen proto, aby vznikla pracovní cesta (odst. [5], [38]).
Právní otázka
Stačí u paušálních cestovních náhrad prokázat pouze způsob nastavení paušálu, nebo musí zaměstnavatel doložit i samotnou existenci pracovních cest?
Co soud řekl
NSS navázal na svou předchozí judikaturu a uzavřel, že zaměstnavatel musí prokázat obojí:
- že paušál byl stanoven v souladu s § 182 zákoníku práce,
- a že zaměstnanci skutečně vykonávali pracovní cesty (odst. [27], [33]).
Soud zdůraznil, že paušalizace neznamená „daňovou imunitu“ ani zánik důkazní povinnosti. Paušální náhrada má stále kompenzovat reálně očekávatelné výdaje zaměstnance, nikoli nahrazovat část mzdy v daňově výhodném režimu (odst. [25]).
Za podstatné NSS považoval, že:
- firma nepředložila použitelnou kalkulaci paušálů,
- nezohlednila různé vzdálenosti ani dopravní prostředky,
- nevedla přesvědčivou evidenci pracovních cest,
- a nevyvrátila konkrétní pochybnosti správce daně (odst. [29]–[32], [36]).
NSS zároveň odmítl argument, že správce daně měl sám aktivně zjišťovat „skutečné bydliště“ zaměstnanců. Pokud firma sama předložila dokumenty s údaji o bydlišti, nesla důkazní břemeno k případnému vysvětlení jejich nepřesnosti ona sama (odst. [39]–[40]).
Rozsudek je významný hlavně pro agentury práce a firmy využívající paušální cestovní náhrady jako standardní součást odměňování. NSS zde poměrně tvrdě potvrzuje trend finanční správy: pokud cestovní náhrady ekonomicky připomínají skrytou mzdu, bude zaměstnavatel muset velmi detailně doložit jejich oprávněnost.
Prakticky důležité je, že soud výslovně odmítl představu, že paušalizace eliminuje potřebu evidence pracovních cest.
Firmám nestačí interní označení platby jako „paušální cestovní náhrada“. Potřebují mít:
- jasnou metodiku výpočtu paušálu,
- dokumentaci pracovních cest,
- vazbu mezi místem výkonu práce a sjednaným místem práce,
- a konzistentní personální evidenci.
Rozsudek zvyšuje riziko doměrků zejména u modelů, kde jsou cestovní náhrady používány plošně a ve vysokých částkách.
Soud poměrně otevřeně naznačuje obavu z daňové optimalizace přes „cesťáky“. Důležitá je věta, že cestovní náhrady nemají vést „ke snížení daňové povinnosti prostřednictvím poskytnutí části mzdy ve formě cestovních náhrad“ (odst. [25]). To je pravděpodobně nejsilnější praktický vzkaz celého rozhodnutí.
Paušální cesťáky musí firma umět obhájit
NSS: Paušální cestovní náhrady bez důkazů neobstojí
NSS potvrdil, že paušální cestovní náhrady musí zaměstnavatel umět vypočítat i doložit skutečnými pracovními cestami.
