Nejvyšší správní soud se zabýval sporem mezi daňovou poplatnicí a Odvolacím finančním ředitelstvím ve věci daně z nemovitých věcí za zdaňovací období let 2016 až 2018. Přestože žalobkyně namítala také prekluzi práva stanovit daň, jádrem sporu byla otázka, zda jí správce daně nezákonně odepřel prodloužení lhůty k vyjádření v odvolacím řízení. Žalobkyně opakovaně žádala o prodloužení lhůty s odkazem na rozsah podkladů a následně i na zdravotní komplikace spočívající v oboustranném zánětu spojivek, které doložila lékařskou zprávou. Odvolací finanční ředitelství jejím žádostem nevyhovělo a následně vydalo rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tím došlo k porušení procesních práv žalobkyně, a proto zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného.
Rozsudek potvrzuje, že při rozhodování o prodloužení procesních lhůt nelze postupovat formalisticky. Zdravotní obtíže doložené lékařskou zprávou mohou představovat závažný důvod pro prodloužení lhůty i tehdy, pokud účastníka zcela nevyřazují z běžného života, ale podstatně omezují jeho schopnost pracovat s rozsáhlými písemnými podklady. Soud zároveň zdůraznil význam práva účastníka vyjádřit se k podkladům rozhodnutí jako jedné ze základních procesních garancí v daňovém řízení.
Právní otázka
Soud řešil především otázku, zda zdravotní obtíže doložené lékařskou zprávou mohou představovat závažný důvod pro prodloužení lhůty podle § 36 odst. 1 daňového řádu. Současně posuzoval, zda nevyhovění takové žádosti mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí vydaného v odvolacím řízení. Vedle toho se zabýval i námitkou, zda právo stanovit daň nezaniklo uplynutím prekluzivní lhůty.
Co soud řekl
Nejvyšší správní soud nejprve potvrdil závěr krajského soudu, že k prekluzi práva stanovit daň nedošlo. Po přezkoumání běhu jednotlivých lhůt dospěl k závěru, že rozhodnutí byla žalobkyni oznámena ještě před jejich uplynutím, a daň proto byla stanovena včas.
Ve vztahu k prodloužení lhůty k vyjádření však soud shledal postup žalovaného nezákonným. Zdůraznil, že žalobkyně své zdravotní obtíže nejen tvrdila, ale také doložila lékařskou zprávou, podle níž jí byl nařízen klidový režim v délce deseti až dvaceti dnů. Současně šlo o řízení, v němž měla reagovat na mimořádně rozsáhlé podklady přesahující sto stran textu pro každé zdaňovací období.
Podle soudu je obecně známé, že zánět spojivek a další oční onemocnění mohou významně ztěžovat čtení a práci s textem. Nebylo proto namístě požadovat po žalobkyni podrobnější vysvětlení, jak konkrétně ji onemocnění omezuje. Samotná povaha zdravotního stavu a lékařem předepsaný klidový režim poskytovaly dostatečný podklad pro závěr, že existoval závažný důvod pro prodloužení lhůty.
Soud dále zdůraznil, že účelem institutu podle § 115 daňového řádu je zajistit daňovému subjektu reálnou možnost seznámit se s novými důkazy, vyjádřit se k nim a uplatnit vlastní argumentaci. Jestliže správce daně tuto možnost bez dostatečného důvodu omezí, může tím zasáhnout do práva účastníka na spravedlivý proces.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že žalovaný měl již druhým žádostem o prodloužení lhůty vyhovět. Tím, že tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost následných rozhodnutí. Z tohoto důvodu rozsudek krajského soudu i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.