Nejvyšší správní soud potvrdil, že samotná kupní smlouva ještě automaticky neprokazuje vstupní cenu majetku pro daňové účely, pokud existují nevysvětlené rozpory mezi smlouvou, účetnictvím a dalšími dokumenty.
Společnost České loděnice uplatnila při prodeji nemovitostí daňově uznatelnou zůstatkovou cenu majetku podle § 24 odst. 2 písm. b) ZDP. Spor se postupně zúžil na otázku, zda firma dostatečně prokázala původní vstupní (pořizovací) cenu pozemků ve středisku Mělník.
Finanční správa zjistila rozdíl mezi částkou uvedenou v kupní smlouvě z roku 2006 a částkami vedenými v účetnictví a projektu fúze. Firma tvrdila, že rozhodující je kupní smlouva a že účetní hodnoty nejsou pro stanovení vstupní ceny podstatné. Rozdíl později vysvětlovala odlišným kurzovým přepočtem z eur.
Právní otázka
Stačí k prokázání vstupní ceny majetku pro daňové účely samotná kupní smlouva, nebo může správce daně požadovat další vysvětlení, pokud existují rozpory v účetních a navazujících dokumentech?
Co soud řekl
NSS potvrdil závěr finanční správy i krajského soudu, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno (§ 92 daňového řádu).
Soud zdůraznil několik důležitých principů:
- Kupní smlouva je sice „typicky stěžejním důkazem“ o pořizovací ceně majetku, ale její význam není absolutní (odst. [32]).
- Samotné předložení smlouvy automaticky neznamená, že je vstupní cena prokázána, pokud existují relevantní pochybnosti (odst. [33]).
- Správce daně může zkoumat rozpory mezi smlouvou, účetnictvím a dalšími podklady a požadovat jejich vysvětlení (odst. [34]–[36]).
- Pokud daňový subjekt pochybnosti neodstraní, nese procesní důsledky neunesení důkazního břemene (odst. [36], [38], [39]).
Klíčové bylo, že společnost nevysvětlila rozdíl mezi kupní cenou v historické smlouvě a částkami evidovanými při následné fúzi. Argument o kurzových rozdílech navíc vznesla až při jednání před krajským soudem, tedy po koncentraci řízení. NSS proto tuto argumentaci odmítl jako opožděný nový žalobní bod (odst. [14]–[20]).
Rozsudek je prakticky významný hlavně pro daňové kontroly historického majetku, přeměn společností a odpisů po fúzích.
NSS zde poměrně jasně vymezil hranici mezi:
- legitimní pochybností správce daně,
- a přepjatým formalismem.
Soud odmítl oba extrémy:
- ani kupní smlouva není „nedotknutelný“ důkaz,
- ale ani každá účetní nesrovnalost automaticky neznamená neprokázání vstupní ceny.
Podstatné je, zda daňový subjekt umí rozpory věrohodně vysvětlit.
Rozhodnutí je varováním pro firmy, které:
- spoléhají na staré akviziční dokumenty,
- prošly fúzemi nebo reorganizacemi,
- mají historicky nepřesné účetní evidence,
- nebo dohledávají podklady až během kontroly.
Praxe ukazuje, že problém často nevzniká samotnou existencí rozdílu, ale tím, že firma neumí včas a konzistentně doložit jeho původ.
Rozsudek také potvrzuje přísnou koncentraci žalobních bodů ve správním soudnictví. Nová skutková vysvětlení nelze „zachraňovat“ až u soudu.
NSS poměrně výslovně formuloval, že mezi „slepou důvěrou“ v kupní smlouvu a automatickým odmítáním účetních nesrovnalostí je třeba hledat rovnováhu podle konkrétních okolností případu (odst. [34]). To je důležitý metodický vzkaz i pro budoucí daňové spory.
vstupní cena majetku, daňové odpisy, důkazní břemeno, daňová kontrola, účetnictví, kupní smlouva, fúze společností, zůstatková cena, § 29 ZDP, koncentrace řízení
Když nesedí kupní smlouva a účetnictví: odpis majetku padá
NSS: Kupní smlouva sama neprokáže vstupní cenu majetku pro daňové odpisy
NSS potvrdil, že kupní smlouva sama nestačí k prokázání vstupní ceny majetku, pokud existují nevysvětlené účetní rozpory.
