Stručné shrnutí: Společnost neprokázala daňovou uznatelnost provize za údajné zprostředkování vzdělávacího projektu v JAR ani nákladů na přístup k technologiím a konzultace při vývoji programu Omnee. Faktury, obecné smlouvy, předávací protokol a existence či prodej výsledného programu samy o sobě nedokládají, kdo, co, kdy a v jakém rozsahu skutečně poskytl. Krajský soud proto potvrdil doměření daně.
O co šlo: Žalobkyně uplatnila za rok 2015 náklady 18,69 mil. Kč: provizi společnosti Otary za zprostředkování projektu pro jihoafrické obranné složky a platby společnosti Interadvisory za technologie a konzultace k programu Omnee. U provize nebylo doloženo, jaké konkrétní úkony Otary vykonala. Písemná smlouva projekt nekonkretizovala, platba předcházela smlouvě s odběratelem a neodpovídala jejím platebním podmínkám; tvrzená ústní odlišná dohoda zůstala bez důkazů [31–34]. Svědecké výpovědi navíc neobjasnily, kdo jednání o projektu inicioval; zástupce JAR Otary neznal a jejího zástupce považoval za osobu jednající za žalobkyni [37–40].
U služeb Interadvisory žalobkyně nepředložila záznamy o konzultacích, jejich obsahu, účastnících ani využití. Neměla zaměstnance a nedoložila ani tvrzený outsourcing vývoje. Smlouva přitom vylučovala dodání kódu či použitelného produktu, kdežto předávací protokol naznačoval předání modulů [49–52]. Prodej programu Omnee prokazoval výnos, nikoli přijetí konkrétních služeb od deklarovaného dodavatele [54, 57]. Znalec nebyl nutný: sporem nebyla funkčnost programu, ale faktické poskytnutí a využití služeb [53].
Proč je rozhodnutí důležité a praktický dopad: U nehmotných, poradenských a zprostředkovatelských služeb je nutné průběžně vytvářet ověřitelnou stopu: zadání, komunikaci, zápisy, výstupy, předání, osoby zapojené do projektu a vazbu na vlastní činnost či subdodavatele. Specifičnost oboru ani ochrana know-how neomlouvají absenci jakýchkoli objektivních podkladů [55]. Při zahraničním dožádání není právo účasti u výslechu absolutní; řídí se i právem dožádaného státu [43].
Zajímavost / podnětná myšlenka: Rozsudek standardně, ale názorně odděluje existenci obchodního výsledku od prokázání jeho vstupu. To, že poplatník produkt prodal a zdanil výnos, neznamená, že prokázal deklarované náklady na jeho získání či vývoj.
Tvrzení soudu:
Daňový subjekt musí doložit nejen existenci transakce, ale i její deklarovaný rozsah, dodavatele, cenu a vztah ke zdanitelným příjmům [27, 33].
Ústní změna obchodních podmínek není sama o sobě vadná, avšak při rozporu s písemnou smlouvou musí být věrohodně prokázána [31–34].
Obecné či rozporné svědecké výpovědi nenahradí chybějící objektivní dokumentaci obchodního případu [38–42].
Výsledný produkt ani dosažené výnosy samy neprokazují, od koho a jakým způsobem poplatník nabyl vstupy pro jeho vytvoření [51, 54, 57].
Esenciální náklady nelze použít, je-li sporná samotná existence či souvislost plnění s příjmy; připadají v úvahu až při neprokázaném rozsahu existujícího plnění [58].
Při tvorbě rešerše a komentáře byla částečně využita umělá inteligence. Smyslem rešerše je vystihnout podstatu problému a zjednodušit tak práci s judikáty. Uvedené závěry a tvrzení vyjadřují jen názor provozovatele stránek a nejsou radou ani doporučením jak v obdobných případech postupovat. Před využitím v konkrétních situacích si důkladně zanalyzujte originální text rozhodnutí či si vyžádejte radu profesionála
