Nejvyšší správní soud potvrdil, že i mezinárodní vymáhání daňových dluhů je „vymáháním“ ve smyslu daňového řádu, takže platba uhrazená během takového řízení se započítává přednostně na konkrétní vymáhaný dluh – nikoli podle přání daňového subjektu.
Žalobce chtěl využít institut mimořádného odpuštění příslušenství daně podle zákona č. 182/2023 Sb. („daňové milostivé léto“). Zaplatil částku 54 033 Kč a tvrdil, že tím splnil podmínky pro zánik příslušenství spotřební daně. Celní úřad ale pokračoval ve vymáhání prostřednictvím polských orgánů, protože platbu započetl na jiný, již mezinárodně vymáhaný nedoplatek, jehož jistina stále výrazně převyšovala uhrazenou částku.
Spor se tak ve skutečnosti netýkal samotného „milostivého léta“, ale pravidel započítávání plateb během mezinárodního daňového vymáhání.
Právní otázka
Je mezinárodní vymáhání daňového dluhu podle zákona o mezinárodní pomoci „vymáháním“ ve smyslu § 152 odst. 2 daňového řádu, takže se úhrada započte povinně na konkrétní vymáhaný dluh?
Co soud řekl
NSS potvrdil závěry krajského soudu, že ano.
Soud rozlišil dvě situace:
- dobrovolná úhrada (§ 152 odst. 1 DŘ), kde se dluhy hradí podle obecného pořadí,
- nedobrovolná úhrada (§ 152 odst. 2 DŘ), tedy úhrada navazující na probíhající vymáhání. Ta se započítává na konkrétní vymáhaný nedoplatek ([11]–[13]).
Za nedobrovolnou úhradu soud označil i situaci, kdy dlužník zaplatí „dobrovolně“, ale až pod tlakem již vedené exekuce ([12]).
Klíčový závěr rozsudku je, že mezinárodní vymáhání podle zákona č. 471/2011 Sb. je zákonným způsobem daňového vymáhání, i když není výslovně uvedeno v taxativním výčtu § 175 daňového řádu ([12]). NSS zdůraznil, že zákon o mezinárodní pomoci je vůči daňovému řádu speciální úpravou a fakticky katalog způsobů vymáhání rozšiřuje.
Proto správce daně správně započetl platbu právě na dluh vymáhaný přes polské orgány. Jelikož jistina tohoto dluhu zůstala z větší části nesplacena, nemohlo dojít ani k odpuštění příslušenství podle „milostivého léta“ ([15]–[16]).
Rozsudek prakticky potvrzuje, že daňový subjekt nemůže během probíhajícího mezinárodního vymáhání „strategicky“ uhradit jen část dluhu a určit si, na co má být platba použita.
Důležitý je hlavně výklad, že:
- mezinárodní vymáhání je plnohodnotnou formou daňové exekuce,
- i přeshraniční vymáhání aktivuje režim „nedobrovolné úhrady“.
To je relevantní zejména pro případy přeshraničních daňových nedoplatků v EU.
Pro daňové poradce i podnikatele je podstatné, že při probíhající exekuci – včetně zahraniční – ztrácí dlužník prakticky možnost ovlivnit pořadí započtení plateb.
Pokud chce subjekt využít institut odpuštění příslušenství daně, musí počítat s tím, že:
- správce daně nejprve „obslouží“ konkrétní vymáhaný dluh,
- a teprve úplné uhrazení jistiny může otevřít cestu k odpuštění příslušenství.
Rozhodnutí tak posiluje procesní postavení správce daně při přeshraničním vymáhání.
NSS zde poměrně výrazně upřednostnil materiální pohled před čistě jazykovým výkladem. Přestože § 175 daňového řádu mezinárodní vymáhání explicitně neuvádí, soud dovodil, že jeho smyslem je vymezit všechny zákonné způsoby vymáhání – a ty mohou být doplněny speciální úpravou ([12]).
To je poměrně silný argument pro širší funkční výklad daňového procesního práva.
NSS: I zahraniční vymáhání mění pravidla započtení daňových plateb
NSS potvrdil, že i zahraniční daňové vymáhání je exekucí. Platba se proto započítá na konkrétní vymáhaný dluh.