Stěžovatelka uspěla z důvodu procesního pochybění správce daně, který nesprávně hodnotil důkazy.
Rozhodnutí se týká hodnocení důkazů v daňovém řízení, zejména v situaci, kdy jednotlivé důkazy vedou k odlišným závěrům.
NSS zdůraznil, že správce daně nemůže založit své rozhodnutí na osamoceném důkazu, který stojí proti ostatním důkazům tvořícím konzistentní celek. Výsledek sporu byl určen právě tím, jak správce daně a soudy hodnotily důkazní situaci.
NSS potvrdil, že důkazy musí být posuzovány v souhrnu a racionálně odůvodněny. Selektivní přístup k důkazům je nepřípustný. Prakticky to znamená posílení ochrany daňových subjektů proti svévolnému hodnocení důkazů správcem daně.
