Společnost nakupovala zboží v Polsku a ve Francii a prodávala je odběratelům v Itálii, přičemž zboží nikdy nevstoupilo na území České republiky. Společnost tvrdila, že šlo o třístranný obchod, a proto neměla povinnost odvést daň z přidané hodnoty v České republice. Na vystavených fakturách však chybělo označení třístranného obchodu i údaj „daň odvede zákazník“, a transakce byly současně vykazovány jako běžné dodání zboží do jiného členského státu. Správce daně i soudy dospěly k závěru, že podmínky režimu třístranného obchodu nebyly splněny, a Nejvyšší správní soud tento závěr potvrdil.
Pro uplatnění zjednodušeného režimu třístranného obchodu nestačí, že obchod ekonomicky odpovídá trojstrannému řetězci dodání zboží mezi třemi plátci ze tří různých členských států; rozhodující je i správné formální zachycení transakce na dokladech a v přiznáních. Údaj „daň odvede zákazník“ není pouhou formalitou, ale podmínkou fungování režimu přenesení daňové povinnosti v rámci třístranného obchodu. Pochybení ve fakturaci nebo ve vykázání transakce nelze dodatečně napravit až v průběhu daňové kontroly argumentem, že obchod byl „ve skutečnosti“ třístranný.
Právní otázka
Hlavní otázkou bylo, zda žalobkyně jako pořizovatel zboží z jiných členských států, které bylo přímo přepraveno jejím odběratelům do dalšího členského státu bez vstupu na území České republiky, splnila podmínky pro použití zjednodušeného postupu při dodání zboží formou třístranného obchodu podle § 11 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, zejména pokud jde o náležitosti vystavených daňových dokladů. Vedlejší otázkou bylo, zda se na takovou transakci, při níž je přeprava zboží ukončena v jiném členském státě než v České republice, vůbec vztahují podmínky uvedené v § 17 odst. 6 a 7 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy zda byla žalobkyně povinna uvést na daňových dokladech sdělení, že se jedná o třístranný obchod.
Co soud řekl
Nejvyšší správní soud nejprve s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Luxury Trust Automobil a na svou vlastní předchozí judikaturu potvrdil, že pokud daňový doklad vystavený prostřední osobou neobsahuje poznámku „daň odvede zákazník“, nedošlo k platnému určení konečného pořizovatele za osobu povinnou odvést daň, a tato povinnost proto zůstává na prostřední osobě v členském státě, který jí přidělil použité daňové identifikační číslo. Žalobkyně na daňových dokladech pro italské odběratele uváděla pouze nulovou sazbu daně bez jakékoli poznámky o přenesení daňové povinnosti, a toto pochybení v kasační stížnosti ani nerozporovala, pročež soud uzavřel, že nedošlo k platnému určení italských odběratelů za osoby povinné odvést daň.
Soud se naopak přiklonil k argumentaci žalobkyně v tom směru, že podmínky uvedené v § 17 odst. 6 a 7 zákona o dani z přidané hodnoty, včetně povinnosti uvést na dokladu sdělení o třístranném obchodu, dopadají pouze na případy, kdy je přeprava zboží ukončena v tuzemsku a konečným kupujícím je osoba registrovaná k dani v České republice, což nebyl případ žalobkyně, jejíž odběratelé byli registrováni v Itálii. Tento dílčí nesprávný právní závěr daňových orgánů a městského soudu však podle Nejvyššího správního soudu nemohl ovlivnit celkový výsledek věci, neboť k vyloučení zjednodušeného režimu třístranného obchodu postačovalo samotné nesplnění podmínky týkající se poznámky „daň odvede zákazník“. Soud proto kasační stížnost zamítl, odmítl i námitku porušení zásady neutrality daně z přidané hodnoty s poukazem na korekční mechanismus podle § 11 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, který žalobkyně nevyužila, a neshledal důvod ani pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť otázka nutnosti uzavření třístranné smlouvy nebyla pro rozhodnutí ve věci rozhodná.
