Většinový akcionář žalobkyně (provozovatelky hazardních her) prodal 47 akcií žalobkyně společnosti CASALINA s.r.o. za 2 212 472 000 Kč, čímž vznikl dluh CASALINA vůči tomuto akcionáři. Žalobkyně tento dluh od CASALINA převzala, čímž se sama stala dlužníkem akcionáře ve stejné výši, a CASALINA se na oplátku zavázala uhradit žalobkyni odměnu za převzetí dluhu ve stejné částce. Žalobkyně následně vydala dluhopisy v nominální hodnotě 2 000 000 000 Kč s úrokem 12 % ročně a splatností 20 let, které upsal tento akcionář a jejichž emisní kurz byl uhrazen zápočtem proti dluhu žalobkyně vůči němu. Krátce poté CASALINA (společně s dalšími subjekty) zanikla fúzí sloučením s žalobkyní jako nástupnickou společností, přičemž pohledávka žalobkyně za CASALINA z titulu odměny za převzetí dluhu zanikla splynutím a akcie žalobkyně dříve nabyté CASALINA připadly jejímu jedinému společníkovi.
Správci daně i žalovanému nebylo prokázáno, že by úroky z dluhopisů ve výši 240 000 000 Kč ročně souvisely se zdanitelnými příjmy žalobkyně. Ta v odvolacím řízení argumentovala tím, že fúzí získala přístup k podnikatelskému plánu na provozování internetových her, jehož realizace měla přinést budoucí zdanitelné příjmy. Krajský soud žalobu v podstatné části zamítl, pouze ve vztahu k jednomu zdaňovacímu období zrušil výrok o penále.
ro posouzení daňové uznatelnosti úrokových nákladů z dluhového financování souvisejícího s akvizicí je rozhodující skutečná ekonomická podstata celého komplexu transakcí, včetně směru následné fúze, nikoli pouhá existence úvěrového vztahu. Pokud se dceřiná společnost stane nástupnickou společností ve vztahu ke společnosti, jež nabyla její vlastní akcie, nepřechází hodnota těchto akcií do jejích aktiv, a úrokové náklady vázané na jejich nabytí proto nemohou souvisle generovat zdanitelné příjmy. Tvrzení o nabytí jiného aktiva (podnikatelského plánu) jako náhradní protihodnoty za vynaložené náklady musí daňový subjekt prokázat jak co do jeho nabytí, tak co do jeho schopnosti generovat zdanitelné příjmy odpovídající rozsahu vynaložených nákladů.
Právní otázka
Splňují nákladové úroky z dluhopisů vydaných žalobkyní v souvislosti s akvizicí vlastních akcií žalobkyně jinou společností a následnou fúzí této společnosti se žalobkyní, podmínky daňové uznatelnosti podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, případně zda tuto uznatelnost zakládá tvrzené nabytí podnikatelského plánu jako náhradního aktiva.
Vedlejšími otázkami byly přípustnost spojení dvou samostatných žalobních řízení podle § 39 s. ř. s., výklad vzájemného vztahu § 148 odst. 2 a odst. 3 daňového řádu při prodloužení lhůty pro stanovení daně po jejím přerušení daňovou kontrolou, a rozsah povinnosti krajského soudu provádět dokazování nově navrženými důkazy v řízení o žalobě proti rozhodnutí vydanému v daňovém řízení.
Co soud řekl
Soud rozlišil mezi obvyklým průběhem zadluženého výkupu (leveraged buyout) spojeného s následnou up-stream fúzí, při níž se akvírující (mateřská) společnost stává nástupnickou a akcie cílové společnosti v jejím držení zanikají proti vlastnímu kapitálu, takže od investovaných prostředků odvozené úroky lze zpravidla považovat za daňově uznatelné, a situací žalobkyně, kde se nástupnickou společností stala právě cílová společnost (down-stream fúze). V takovém případě akcie žalobkyně, které dříve nabyla zanikající akvírující společnost, nezanikly, ale připadly jedinému společníkovi této zanikající společnosti, a jejich hodnota se tak nepromítla do aktiv žalobkyně. Úrokové náklady proto nelze považovat za vynaložené na dosažení, zajištění či udržení zdanitelných příjmů žalobkyně, a to ani s ohledem na prospěch, který transakce přinesly jiným osobám. Soud se dále ztotožnil s hodnocením předloženého podnikatelského plánu jako příliš obecného dokumentu, který nemůže odůvodnit daňovou uznatelnost nákladů v řádu miliard korun, a odmítl i námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nevypořádání jednotlivých dílčích argumentů a důkazních návrhů, neboť krajský soud postavil proti tvrzením žalobkyně vlastní ucelený a odůvodněný závěr.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. K procesním námitkám uvedl, že případná nevhodnost spojení dvou žalob ke společnému projednání sama o sobě nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, a k námitce prekluze potvrdil výklad krajského soudu, že ustanovení § 148 odst. 2 a odst. 3 daňového řádu se vzájemně nevylučují. Lhůtu pro stanovení daně přerušenou zahájením daňové kontroly lze následně znovu prodloužit doručením dodatečného platebního výměru, přičemž ve všech dotčených zdaňovacích obdobích byla rozhodnutí žalovaného doručena před uplynutím takto vypočtené lhůty.
