Nejvyšší správní soud potvrdil, že pokud daňový subjekt samostatně nenapadne žalobou rozhodnutí o nařízení přezkumného řízení, nemůže později v žalobě proti výsledku přezkumu namítat, že přezkum vůbec neměl být zahájen.
Společnost VEMEX s.r.o. získala téměř 31 milionů Kč jako úrok z neoprávněného jednání správce daně kvůli nezákonnému vymáhání DPH na základě zajišťovacích příkazů. Po změně judikatury NSS však finanční správa zahájila přezkumné řízení a přiznaný úrok snížila asi o 14 milionů Kč.
Firma tvrdila, že přezkum vůbec neměl být zahájen, protože jediným důvodem byla pozdější změna judikatury v její neprospěch. Krajský soud jí dal za pravdu a rozhodnutí finanční správy zrušil.
NSS ale tento rozsudek zrušil – nikoli proto, že by potvrdil správnost přezkumu, ale proto, že krajský soud už tuto otázku vůbec neměl otevírat.
Právní otázka
Může daňový subjekt v žalobě proti rozhodnutí vydanému v přezkumném řízení namítat nezákonnost samotného nařízení přezkumu, pokud proti rozhodnutí o nařízení přezkumu samostatnou žalobu nepodal?
Co soud řekl
NSS odpověděl jednoznačně: nemůže.
Rozhodnutí o nařízení přezkumu podle § 121 daňového řádu je samostatně soudně přezkoumatelným rozhodnutím ([14]–[15]). Pokud proti němu daňový subjekt nepodá správní žalobu, ztrácí možnost později zpochybňovat splnění podmínek přezkumu v navazujícím řízení ([16]–[18]).
Soud použil koncept tzv. „řetězících správních aktů“. Podle něj nelze v pozdějším aktu otevírat otázky, které bylo možné napadnout už dříve ([17]).
NSS výslovně uvedl, že:
„Nepodání žaloby proti rozhodnutí ve věci nařízení přezkumu … nelze posléze dohánět v žalobě proti navazujícímu rozhodnutí vydanému v přezkumném řízení.“ ([22])
Krajský soud tedy pochybil, když založil své rozhodnutí výhradně na posouzení zákonnosti zahájení přezkumu.
Rozsudek je procesně velmi významný. NSS zde výrazně posiluje požadavek procesní aktivity daňových subjektů.
Prakticky říká:
- přezkum má vlastní „procesní život“,
- a kdo nevyužije možnost okamžité soudní obrany, nemůže si ji „schovat“ na později.
Rozhodnutí je důležité hlavně pro daňové spory s více navazujícími rozhodnutími, kde účastníci často takticky čekají až na finální výsledek.
Daňové subjekty i jejich poradci musí nově velmi pečlivě vyhodnocovat, zda okamžitě žalovat už samotné rozhodnutí o nařízení přezkumu.
Ignorování této fáze může znamenat definitivní ztrátu možnosti:
- napadat důvody přezkumu,
- argumentovat nepřípustností zásahu do právní moci,
- nebo zpochybnit změnu právního názoru správce daně.
Rozsudek zároveň potvrzuje stabilní judikatorní trend, že soudy budou procesní pasivitu účastníků posuzovat přísně („vigilantibus iura scripta sunt“, [21]).
Samotnou hmotněprávní otázku – zda lze přezkum zahájit jen kvůli změně judikatury v neprospěch daňového subjektu – NSS vůbec věcně neřešil ([23]).
To je paradoxně nejzajímavější moment rozsudku: procesní chyba žalobkyně úplně zastínila potenciálně zásadní spor o ochranu legitimního očekávání a právní jistoty.
Rozhodnutí tak ukazuje, že v daňových sporech často rozhoduje procesní taktika stejně jako samotné právo.
NSS: Přezkum musíte napadnout hned, ne až po jeho výsledku
NSS k přezkumnému řízení: žalobu je nutné podat už proti jeho zahájení
NSS potvrdil, že nezákonnost zahájení přezkumu nelze napadat až v žalobě proti výslednému rozhodnutí.