Stručné shrnutí: Spor se týkal doměření srážkové daně z úroků tzv. korunových dluhopisů. Společnost emitovala dluhopisy o jmenovité hodnotě 1 Kč, jejichž úroky se při tehdejším zaokrouhlení daně fakticky nezdaňovaly. Krajský soud potvrdil, že při absenci reálného ekonomického přínosu celé navazující transakce šlo o zneužití práva, přestože formální podmínky zákona byly splněny.
O co šlo: Žalobce vydal v roce 2012 neveřejné dluhopisy v objemu 2 mld. Kč s úrokem 12 % ročně, které upsal jeho většinový akcionář. Emisní kurz byl uhrazen zápočtem vůči dluhu vzniklému při prodeji akcií žalobce společnosti CASALINA; následně došlo k fúzi, při níž tento dluh zanikl splynutím. Výsledkem bylo zejména zatížení žalobce jistinou a úroky, zatímco úroky vyplácené akcionáři z dluhopisů o nominální hodnotě 1 Kč nepodléhaly faktické srážce daně [29–34].
Žalobce tvrdil, že fúze a emise měly obchodní smysl: měly podpořit reorganizaci skupiny, uvolnit kauce a přinést podnikatelský plán pro on-line hazardní hry. Soud však oddělil ekonomickou smysluplnost fúzí se společnostmi ARIOLA a gate seven od fúze s CASALINA, jež měla být zdrojem sporného závazku. CASALINA podle skutkových zjištění nepřinesla relevantní aktiva, příjmy ani zákazníky; tvrzený podnikatelský plán nebyl prokázán jako majetek společnosti před fúzí a svou obecností ani hodnotou nemohl ospravedlnit dvoumiliardové zadlužení a 12% úrok [44, 50, 55, 59].
Soud zdůraznil, že zákaz zneužití práva dopadá právě na jednání formálně souladné se zákonem, jestliže hlavním a převažujícím účelem je získat daňovou výhodu uměle vytvořenými podmínkami. Účelem pravidla o zaokrouhlení nebylo trvalé nezdanění úroků, ale technické zjednodušení výpočtu daně [46–49]. Emise dluhopisů žalobci nepřinesla volné zdroje pro jeho podnikání; šlo o zápočet v rámci navazujících transakcí, které financovaly změnu akcionářské struktury bez adekvátní protihodnoty pro žalobce [50–52].
Proč je rozhodnutí důležité a praktický dopad: Rozhodnutí potvrzuje, že u korunových dluhopisů nelze hodnotit izolovaně správnost výpočtu srážkové daně. Finanční správa i soud zkoumají ekonomický obsah celé transakční struktury, včetně akvizice, převzetí dluhu, zápočtů a následné fúze. Podnikatel musí již v daňovém řízení doložit konkrétní přínos financování pro emitenta, tok prostředků, získanou protihodnotu a přímou souvislost zadlužení s jeho příjmy. Dodatečné rozvinutí důkazů až u soudu zásadně nenahrazuje dokazování před správcem daně [22–25, 61].
Zajímavost / podnětná myšlenka: Soud výslovně rozlišil legitimní daňově výhodnou volbu mezi hospodářsky smysluplnými variantami od konstrukce, jejímž hlavním účelem je daňová výhoda. Nezákonnost zde nespočívala v samotném vydání korunových dluhopisů ani v technicky správném zaokrouhlení daně, ale v umělosti související transakce [47, 49, 51].
Tvrzení:
Formální splnění podmínek daňové normy nevylučuje zneužití práva, pokud jím není naplněn účel právní úpravy [46, 49].
Pro závěr o zneužití práva nemusí být daňová výhoda jediným cílem; postačí, je-li cílem hlavním a převažujícím [48].
Ekonomický smysl dluhopisového financování se posuzuje v souhrnu navazujících kroků, nikoli jen podle existence a platnosti emise [49–51].
Je podstatné, zda emitent získal financováním nebo navazující fúzí odpovídající aktiva či potenciál vlastních zdanitelných příjmů [50, 52].
Pozdě uplatněný a obecný podnikatelský plán bez prokázané hodnoty nepředstavuje adekvátní protihodnotu za vysoké zadlužení [54–60].
Přezkumné řízení může napravit jen oddělitelnou nezákonnou část odvolacího rozhodnutí; změněné a původní rozhodnutí pak tvoří jeden celek [38].
Při tvorbě rešerše a komentáře byla částečně využita umělá inteligence. Smyslem rešerše je vystihnout podstatu problému a zjednodušit tak práci s judikáty. Uvedené závěry a tvrzení vyjadřují jen názor provozovatele stránek a nejsou radou ani doporučením jak v obdobných případech postupovat. Před využitím v konkrétních situacích si důkladně zanalyzujte originální text rozhodnutí či si vyžádejte radu profesionála.
