NSS potvrdil, že paušalizované cestovní náhrady nejsou automaticky daňově osvobozené jen proto, že je zaměstnavatel označí za paušál podle § 182 zákoníku práce; musí prokázat jak zákonnou konstrukci paušálu, tak to, že pracovní cesty skutečně probíhaly.
Agentura práce vyplácela svým zaměstnancům paušalizované cestovní náhrady a tvrdila, že jde o příjem nepodléhající dani z příjmů podle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP. Finanční správa jí ale neuvěřila: nedokázala vysvětlit, z čeho paušál vypočítala, a zároveň neprokázala, že zaměstnanci skutečně vykonávali pracovní cesty v režimu zákoníku práce [1]–[5].
Spor tedy nebyl o samotnou možnost paušalizace, ale o to, zda byla provedena zákonně a zda nešlo fakticky o skrytou mzdu, čemuž zjistšní do značné míry odpovídala.
