NSS potvrdil, že paušalizované cestovní náhrady nejsou automaticky daňově osvobozené jen proto, že je zaměstnavatel označí za paušál podle § 182 zákoníku práce; musí prokázat jak zákonnou konstrukci paušálu, tak to, že pracovní cesty skutečně probíhaly.
Agentura práce vyplácela svým zaměstnancům paušalizované cestovní náhrady a tvrdila, že jde o příjem nepodléhající dani z příjmů podle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP. Finanční správa jí ale neuvěřila: nedokázala vysvětlit, z čeho paušál vypočítala, a zároveň neprokázala, že zaměstnanci skutečně vykonávali pracovní cesty v režimu zákoníku práce [1]–[5].
Spor tedy nebyl o samotnou možnost paušalizace, ale o to, zda byla provedena zákonně a zda nešlo fakticky o skrytou mzdu, čemuž zjistšní do značné míry odpovídala.
Právní otázka
Musí zaměstnavatel u paušalizovaných cestovních náhrad prokázat jen obecnou konstrukci paušálu, nebo i to, že zaměstnanci skutečně konali pracovní cesty, na které se náhrady vztahovaly? [27]–[30], [35]
5. Co soud řekl
- Cestovní náhrady nejsou předmětem daně jen tehdy, pokud skutečně splňují podmínky § 6 odst. 7 písm. a) ZDP a navazující úpravy zákoníku práce [25]–[27].
- Paušalizace podle § 182 zákoníku práce je možná, ale i paušální náhrada má pořád kompenzovat reálně vznikající výdaje; nesmí se stát jen nezdaněnou částí mzdy [27].
- Zaměstnavatel proto musí prokázat dvě věci:
- že paušál byl stanoven na základě reálných skutečností,
- že zaměstnanci skutečně vykonávali pracovní cesty [29], [30], [35].
- Správce daně v téhle věci nezpochybnil jen jednotlivé cesty, ale i samotnou konstrukci paušálu: rozdíly mezi směrnicí, mzdovými listy, hromadnými cestovními příkazy a později předloženou kalkulací [31]–[33], [38]. Stěžovateleka mimo jiné nezohledňovala rozdílnou délku cesty, rozdílné dopravní prostředky apod.
- NSS přisvědčil i závěru, že stěžovatelka neprokázala faktické pracovní cesty. Pokud sami zaměstnanci měli bydliště nebo adresu pobytu v místě výkonu práce či jeho blízkosti, byla tvrzená cesta z Prahy do stejného místa a zpět (tato druhá cesta byla stěžovatelkou kompenzována) velmi nevěrohodná [5], [40], [41].
- Nebylo na správci daně, aby za zaměstnavatele zjišťoval „skutečné“ bydliště zaměstnanců. Daňové orgány směly vycházet z údajů, které sama stěžovatelka předložila, a bylo na ní, aby je případně vyvrátila [41], [42].
