Společnost KART ARENA BRNO uplatnila za 4. čtvrtletí roku 2017 nadměrný odpočet DPH. Po skončení prověřování jí správce daně přiznal úrok z daňového odpočtu podle § 254a daňového řádu ve výši přes 88 tisíc Kč. Společnost však nesouhlasila ani s výší přiznaného úroku, ani s dobou, za kterou byl úrok počítán. Tvrdila, že česká právní úprava účinná v letech 2017 až 2020 není v souladu s právem Evropské unie, protože neposkytuje dostatečnou kompenzaci za zadržování nadměrného odpočtu. Spor se dostal až k Nejvyššímu správnímu soudu, který kasační stížnost zamítl.
Rozsudek potvrzuje stabilizovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se úroků z nadměrných odpočtů DPH. Pro daňové subjekty je významný zejména tím, že odmítá argumentaci požadující automatické navyšování úroků o inflaci a potvrzuje, že česká právní úprava účinná do konce roku 2020 obstála i z pohledu unijního práva. Rozhodnutí současně vymezuje, jak mají být vykládány rozsudky Soudního dvora EU ve věci Sole-Mizo, na které se daňové subjekty v obdobných sporech často odvolávají.
Právní otázka
Nejvyšší správní soud řešil, zda je úrok z daňového odpočtu podle § 254a daňového řádu ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 v souladu s právem Evropské unie.
Současně posuzoval, zda unijní právo vyžaduje, aby kompenzace za zadržovaný nadměrný odpočet zahrnovala nejen náklady financování, ale také samostatnou náhradu za znehodnocení peněz inflací.
Co soud řekl
Nejvyšší správní soud nejprve odmítl námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Uvedl, že žalobkyně sice zpochybňovala i délku úročení, její argumentace však byla převážně obecná a založená na citacích judikatury bez konkrétní vazby na okolnosti projednávané věci. Krajský soud se proto s námitkou vypořádal dostatečně.
Ve vztahu k samotné výši úroku NSS navázal na svou předchozí judikaturu, zejména rozsudek sp. zn. 8 Afs 274/2022. Potvrdil, že z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Sole-Mizo nevyplývá požadavek, aby úrok z daňového odpočtu automaticky odpovídal součtu úrokové sazby obvyklého financování a inflace.
Soud vysvětlil, že je nutné rozlišovat mezi kompenzací za dočasnou nemožnost disponovat finančními prostředky a kompenzací za pozdě vyplacený úrok. Náklady financování jsou podle NSS dostatečně zohledněny prostřednictvím úrokové sazby odpovídající běžným úvěrům poskytovaným podnikatelům. Inflace přichází v úvahu až tehdy, pokud je s významným odstupem vyplácen samotný kompenzační úrok.
Nejvyšší správní soud rovněž odmítl námitku, že statistiky České národní banky použité při posuzování přiměřenosti zákonné sazby neodpovídají reálným podmínkám podnikatelů. Podle soudu je přirozené, že zákonná úprava pracuje s určitou mírou paušalizace a vychází z průměrných tržních podmínek. Rozhodující není existence jednotlivých úvěrových produktů s vyšší sazbou, ale to, zda zákonná úprava obecně odpovídá běžným nákladům financování nefinančních podniků.
Soud proto uzavřel, že úprava úroku z daňového odpočtu podle § 254a daňového řádu ve znění účinném v rozhodném období je slučitelná s právem Evropské unie a poskytuje přiměřenou kompenzaci za zadržování nadměrného odpočtu DPH. Kasační stížnost proto zamítl.
