NSS potvrdil, že ani služby mezi propojenými společnostmi v holdingu nelze daňově uznat jen na základě faktur a obecných tvrzení – firma musí umět doložit, co bylo skutečně poskytnuto, v jakém rozsahu a za jakou cenu.
Společnost Gornicky, s.r.o. uplatnila jako daňově uznatelné náklady milionové částky za manažerské služby poskytované mateřskou společností v rámci holdingu. Správce daně náklady neuznal, protože firma podle něj neprokázala, jaké konkrétní služby byly skutečně poskytnuty, kdo je vykonával ani jak byla stanovena cena.
Společnost argumentovala tím, že v holdingu není běžné vést detailní dokumentaci ke každé interní službě a že správce daně přepíná důkazní požadavky. Tvrdila také, že správce daně své pochybnosti řádně neprokázal.
Právní otázka
Stačí pro uznání nákladů na služby mezi propojenými osobami formálně správné faktury a obecné popisy činností, nebo musí daňový subjekt prokázat i faktické uskutečnění plnění?
A kdy správce daně unese své důkazní břemeno podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu?
Co soud řekl
NSS potvrdil, že holdingová struktura sama o sobě nesnižuje důkazní standard v daňovém řízení (odst. [29], [33]). Pokud si firma uplatňuje náklad v milionech korun, musí být schopna doložit konkrétní obsah plnění, jeho rozsah i způsob nacenění.
Soud současně připustil, že původní výzva správce daně byla vadná a sama o sobě neobsahovala dostatečně konkrétní pochybnosti (odst. [24]–[25]). To ale podle NSS nevadilo, protože správce daně své pochybnosti později jasně formuloval ve výsledku kontrolního zjištění a ve zprávě o daňové kontrole (odst. [27]–[28]).
Za klíčové NSS označil zejména to, že:
- neexistovala dokumentace k vykázaným hodinám práce,
- společnost neuměla popsat konkrétní průběh služeb,
- odpovědi byly pouze obecné,
- část fakturovaných činností odpovídala běžné činnosti jednatelů (odst. [27]).
NSS zároveň výslovně zopakoval důležitý princip: správce daně nemusí dokazovat, že se transakce odehrála jinak. Stačí, když konkrétně a přesvědčivě popíše důvody svých pochybností o věrohodnosti předložených dokladů (odst. [30]–[31]).
Rozsudek je prakticky významný hlavně pro holdingy a skupiny propojených společností. NSS poměrně tvrdě odmítl představu, že „interní“ služby mezi spřízněnými osobami mohou fungovat na důvěře bez dokumentace.
Zajímavé je také procesní rozlišení: NSS kritizoval nekvalitní výzvu správce daně, ale současně potvrdil, že vady lze „dohnat“ pozdějšími procesními úkony, pokud se daňový subjekt mohl efektivně bránit.
Firmy ve skupinách by měly u interních služeb evidovat alespoň:
- konkrétní obsah činností,
- osoby, které je vykonaly,
- časový rozsah,
- způsob kalkulace ceny,
- výstupy nebo reálné projevy služby.
Samotná faktura, rámcová smlouva a obecný seznam činností nestačí.
Rozsudek zároveň potvrzuje trend NSS: u „management fee“ a obdobných holdingových služeb soudy požadují reálnou ekonomickou stopu plnění.
NSS poměrně otevřeně říká, že propojené osoby jsou naopak často v lepší důkazní situaci než běžní obchodní partneři, protože mají k dokumentům a informacím snazší přístup (odst. [33]). To jde proti časté obraně holdingů, že interní fungování je méně formalizované.
Zajímavý je i závěr k tzv. esenciálním nákladům. NSS připomněl, že ani „určitě někdo musel účetnictví vést“ automaticky neznamená uznání nákladů, pokud firma neprokáže, kdo a za kolik službu poskytl (odst. [35]).
Faktura mezi firmami v holdingu nestačí
NSS: Holding nezbavuje firmy důkazního břemene u manažerských služeb
NSS potvrdil, že i služby mezi propojenými firmami musí být konkrétně doloženy. Faktury a obecné popisy nestačí.
