Nečinnost není „promlčená“: lhůta běží od posledního skutečného procesního kroku
Pro posouzení včasnosti žaloby na nečinnost je klíčové, kdy proběhl poslední procesní úkon – a tím může být i podnět proti nečinnosti, nikoli jen původní podání.
Žalobce se domáhal ochrany proti nečinnosti finanční správy, která nerozhodla o jeho odvolání z roku 2016 ve věci daně z převodu nemovitostí. Městský soud žalobu odmítl jako opožděnou s tím, že lhůta začala běžet už v roce 2016. Žalobce ale namítal, že v roce 2025 učinil další kroky (urgence, podnět proti nečinnosti), které mají na běh lhůty vliv.
Právní otázka
Od kdy běží roční lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, pokud zákon nestanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí – a co lze považovat za „poslední úkon“?
Co soud řekl
- pokud zvláštní zákon nestanoví lhůtu pro rozhodnutí, běh lhůty se odvíjí od posledního procesního úkonu (§ 80 s. ř. s.) (odst. [12]–[13]),
- „posledním úkonem“ není jakákoli komunikace, ale pouze procesní úkon, který posouvá řízení (odst. [14]),
- podnět na ochranu proti nečinnosti je takovým procesním úkonem (odst. [18]),
- městský soud chybně vyšel jen z úkonu z roku 2016, aniž by zjistil skutkový stav a vyhodnotil novější úkony (odst. [18]–[19]).
Proto označil závěr o opožděnosti za předčasný a rozhodnutí zrušil.
Rozsudek koriguje častý formalistický přístup: nelze automaticky „uzavřít“ běh lhůty podle dávného podání, pokud účastník mezitím činí relevantní procesní kroky. Soud zdůrazňuje materiální pohled na nečinnost.
- Daňové subjekty mohou „oživit“ běh lhůty procesní aktivitou (např. podnětem proti nečinnosti).
- Správní soudy musí pečlivě zkoumat celý procesní vývoj, ne jen historický začátek sporu.
- Finanční správa nemůže spoléhat na to, že staré věci „vyšumí“, pokud sama nejedná.
NSS nepřímo říká: nečinnost je kontinuální stav, který může být „restartován“ relevantním procesním úkonem účastníka. To posiluje ochranu proti dlouhodobé pasivitě úřadů.