NSS potvrdil, že i při odročení jednání na nový termín musí soud účastníkům zachovat minimálně desetidenní čas na přípravu podle § 49 odst. 1 s. ř. s., a to i tehdy, když je nový termín dřívější než původní.
Krajský soud nejprve nařídil jednání na 11. 12. 2025. Na žádost žalobkyně o odročení kvůli kolizi s jiným soudním jednáním ale termín změnil – paradoxně na den dříve, tedy na 10. 12. 2025. Informace o změně byla žalobkyni doručena fikcí do datové schránky až 8. 12. 2025. Fakticky tak měla pouze jeden celý den na zajištění účasti a přípravu.
Krajský soud přesto jednal v její nepřítomnosti a žalobu zamítl. Tvrdil, že § 50 s. ř. s. žádnou minimální lhůtu pro oznámení odročeného jednání nestanoví.
Právní otázka
Musí soud při odročení jednání před jeho zahájením zachovat účastníkům minimální desetidenní lhůtu k přípravě podle § 49 odst. 1 s. ř. s., nebo lze nový termín oznámit i krátce před jednáním?
Co soud řekl
Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil.
Klíčový závěr NSS je jednoduchý: pokud je jednání odročeno ještě před jeho zahájením, jde z pohledu práv účastníků fakticky o nové nařízení jednání. Proto se znovu použije § 49 odst. 1 s. ř. s., tedy povinnost poskytnout alespoň 10 dnů na přípravu (§ 16).
NSS zdůraznil, že smyslem lhůty není jen právní příprava, ale i organizační zajištění účasti – rezervace času, doprava, případné ubytování či možnost reagovat další žádostí o odročení (§ 14).
Soud výslovně odmítl argument, že při odročení žádná minimální lhůta neplatí. Podle NSS není rozdíl, zda je nový termín dřívější nebo pozdější – účastník musí mít reálnou možnost se mu přizpůsobit (§ 16).
Současně NSS připomněl, že procesní pravidla nejsou samoúčelná a ne každé porušení automaticky vede ke zrušení rozsudku (§ 17). V tomto případě ale vada význam měla, protože žalobkyně dostala na přípravu fakticky jediný den (§ 19).
Naopak NSS odmítl námitky týkající se rozdělení žaloby do více řízení či tvrzeného porušení práva na zákonného soudce (§ 20–22).
Rozsudek prakticky vyjasňuje dosud spíše opomíjenou procesní otázku: jaké garance platí při změně termínu soudního jednání. NSS zde poměrně jednoznačně říká, že soud nemůže „obejít“ desetidenní přípravnou lhůtu tím, že formálně jen odročí již nařízené jednání.
Důležité je i to, že NSS spojil právo na dostatečný čas k přípravě s ústavním právem být přítomen projednání své věci (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Pro advokáty i účastníky řízení je rozhodnutí silným argumentem proti překvapivým změnám termínů jednání. Pokud soud přesune jednání na nový termín bez zachování minimální lhůty, může jít o relevantní kasační důvod.
Rozhodnutí je současně varováním pro soudy, že „operativní“ přesouvání jednání na dřívější data může vést ke zrušení rozsudku.
NSS ale současně upozornil i na odpovědnost účastníků sledovat datovou schránku (§ 18). Pasivita účastníka sama o sobě ochranu procesních práv nezakládá.
Zajímavý je kontrast mezi dvěma principy, které NSS poměřoval: efektivitou soudního řízení a právem účastníka na skutečnou možnost účasti u jednání. NSS zde poměrně jasně upřednostnil ochranu procesních práv před procesní „rychlostí“.
Prakticky cenná je i věta, že odročení na dřívější termín je z pohledu práva na přípravu stejně významné jako úplně nové nařízení jednání (§ 16).
NSS: I odročené jednání vyžaduje 10 dnů na přípravu
NSS: Odročené jednání musí zachovat 10denní lhůtu na přípravu
NSS zrušil rozsudek, protože soud přesunul jednání na dřívější termín bez zachování minimální desetidenní lhůty k přípravě.
