Stručné shrnutí
Nejvyšší správní soud řešil, zda se dvouletá lhůta pro stanovení daně po pravomocném odsouzení za daňový trestný čin staví po dobu správního soudnictví. Uzavřel, že nikoli: § 41 s. ř. s. se na lhůtu podle § 148 odst. 6 daňového řádu nepoužije. Odvolací finanční ředitelství proto nemohlo po uplynutí této lhůty pravomocně potvrdit ručitelskou výzvu vůči bývalému jednateli.
O co šlo
Žalobce byl pravomocně odsouzen za účast na organizované trestné činnosti spočívající ve vylákávání nadměrných odpočtů DPH. Společnosti, jejímž byl jednatelem, byla doměřena DPH za leden až červenec 2014; nedoplatek zůstal neuhrazen. Správce daně proto žalobce vyzval jako zákonného ručitele podle § 171 daňového řádu ve spojení s § 159 odst. 3 občanského zákoníku k úhradě přes 6 mil. Kč.
V předchozím řízení NSS zrušil rozhodnutí finančních orgánů, protože se nevypořádaly s námitkou promlčení povinnosti žalobce nahradit společnosti škodu. Po vrácení věci žalovaný ručení opět potvrdil. Měl však za to, že zvláštní lhůta podle § 148 odst. 6 daňového řádu byla po dobu předchozího soudního řízení stavěna podle § 41 s. ř. s.; druhostupňové rozhodnutí proto považoval za včasné.
NSS tento výklad odmítl. § 148 daňového řádu obsahuje úplnou a výlučnou úpravu lhůt pro stanovení daně, včetně případů jejich stavení. To platí i pro zvláštní lhůtu podle odstavce 6, přestože tento odstavec samostatně stavení neupravuje. Zákonodárce připustil stavení pro soudní řízení u běžné lhůty v § 148 odst. 4 písm. a), nikoli však u maximální desetileté lhůty ani u lhůty navázané na pravomocné odsouzení za daňový trestný čin; nejde o mezeru, kterou by bylo možné vyplnit § 41 s. ř. s. [21–24]
Trestní rozsudek nabyl právní moci 8. 9. 2021. Správce daně tedy mohl pravomocně rozhodnout nejpozději do 31. 12. 2023. Jelikož odvolací orgán rozhodl až 18. 9. 2024, jeho oprávnění zaniklo. NSS již proto neposuzoval sporné promlčení ručitelského závazku. [25–26]
Proč je rozhodnutí důležité a praktický dopad
Rozhodnutí výslovně doplňuje judikaturu k § 148 daňového řádu o lhůtu z odstavce 6. Správce daně nemůže její konec posunout délkou soudního přezkumu ani tím, že původní rozhodnutí soud zruší. V kauzách navazujících na daňovou trestnou činnost musí proto finanční orgány stihnout nejen vydat, ale i pravomocně dokončit rozhodnutí v pevné dvouleté lhůtě. Daňové subjekty a ručitelé by měli vždy samostatně ověřit datum právní moci trestního rozsudku a datum právní moci daňového rozhodnutí.
Zajímavost / podnětná myšlenka
Argument, že správce daně má po zrušení svého rozhodnutí „jen jeden pokus“, NSS nepřijal. Pevná lhůta je vědomým limitem veřejné moci a ani závažnost daňového trestného činu neumožňuje její rozšíření soudcovským výkladem. [17, 23, 25]
Tvrzení soudu
§ 41 s. ř. s. je v oblasti lhůt pro stanovení daně nepoužitelný, protože § 148 daňového řádu představuje úplnou a výlučnou úpravu. [21–22]
Zvláštní lhůta podle § 148 odst. 6 daňového řádu umožňuje stanovit daň i po uplynutí běžné lhůty, ale sama nepodléhá stavení podle § 41 s. ř. s. [23–24]
Absence výslovného pravidla o stavení lhůty v § 148 odst. 6 daňového řádu není legislativním opomenutím. [24]
V rámci lhůty podle § 148 odst. 6 musí být o daňové povinnosti pravomocně rozhodnuto; nestačí rozhodnutí vydat [26]
Při tvorbě rešerše a komentáře byla částečně využita umělá inteligence. Smyslem rešerše je vystihnout podstatu problému a zjednodušit tak práci s judikáty. Uvedené závěry a tvrzení vyjadřují jen názor provozovatele stránek a nejsou radou ani doporučením jak v obdobných případech postupovat. Před využitím v konkrétních situacích si důkladně zanalyzujte originální text rozhodnutí či si vyžádejte radu profesionála
